Bohoslužba na II. neděli po Zjevení Páně

Kázání bratra biskupa Lukáše při bohoslužbě v CČSH Mirovice na II. neděli po Zjevení Páně (Jan 1, 43-46):

Před několika dny jsem si udělal volno a vydal se na delší procházku do lesa. Bylo mrazivo, klepal jsem se zimou a čekal, kdy mě rychlá chůze konečně zahřeje. Zahřálo mě však něco jiného. Mezi stromy jsem zahlédl kouř. Našel jsem veliké ohniště, z horkého popela stoupal dým a když zafoukal vítr, vyskočily plameny. Nedaleko byla voda, ale neměl jsem ji v čem nosit, abych oheň uhasil. Natrefil jsem akorát na prorezlou plechovku od piva. Navíc voda byla zmrzlá, pouze u břehu se led trochu nořil pod hladinu. 

Vrátil jsem se k ohništi, tahal z něj ohořelé větve, nosil je dolů k vodě a házel na led. Kouřilo se z nich, syčely a praskaly. Asi po hodině práce jsem usoudil, že ohniště je bezpečné. Žhavé uhlíky už nebylo vidět. Vracel jsem se domů, s propálenými rukavicemi, špinavými kalhotami a bundou načichlou od kouře, a uvědomil jsem si, že i moje ego připomíná ohniště. Emoce a myšlenky se podobají plamenům, které by časem pohasly, ale ego stále přikládá, aby ohniště zůstávalo žhavé. 

Ego nechce vyhasnout. Jenže já nejsem a nikdy nebudu středem vesmíru, i kdybych vynakládal veškeré síly k prosazení sebe sama. Ani ego však není z principu špatné, vždyť "i ego je Boží dílo" (zpívá Leonard Cohen). Kdysi dávno se jeden ze synů izraelského národa bezelstně zeptal: "Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?" 

Od městečka Nazaret s pověstí ospalé díry nikdo nečekal nic převratného. Co kdybychom si představili své ego jako "vnitřní Nazaret", odkud může - k překvapení všech - vzejít opravdové dobro? Dobrou zprávou je, že ego má možnost se rozhodnout a vydat se jinou cestou, když uvěří a pozná, že ta cesta vede k osvobození, uzdravení a smíření. Přestane přitápět a přikládat další polínka. Začne vyndávat a nosit ohořelé větve emocí a myšlenek, aby se ponořily do klidného oceánu nekonečně hlubšího a mocnějšího, než je malinkaté lidské já, které se tak rádo nafukuje, a přitom je nešťastné a nespokojené.

Úžasné na tom je, že oceán božského klidu a míru není mimo mě, nýbrž ve mně, omývá břehy mého srdce: " Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne" (list Galatským 2, 20).

foto: Lenka Vlková